Milej zlatej #49 – ledenec 2025
Léčba vopačným extrémem | Bohy sem fuckt rozchechtal | Přežvejkáno šmakovalo | Bohové musej bejt šílení | Fosilnění
Léčba vopačným extrémem
Gdyš se fosil začne učit housti, je to makačka nejen na bednu, ale taky na ruce. Prsty levačky má buď moc (= vo milimetr) vysoko, nebo moc nízko. Smyčec drží jak prase kost. Jasný, tyhlenc neduhy provázej aj mladýho začátečníka. Akorát že ten eště nemá hnáty pokřivený desítkami let zlozvyků a dokáže svý klouby líp rozhejbat a zaučit.
Hlavně pro nás fosily tu ale naštěstí sou cvičení, díky kerejm se aji starej hafan naučí novejm kouskům. Moja houslová úča na mě s úspěchem nasazuje hlavně léčbu vopačným extrémem. Vo co de?
Smyčec má v ideálním případě bejt kolmo na struny. Teoreticky to zní děsně jednoduše. Jenže v praxi je to tak, že hráč má zkreslenej pohled. To, co se mu jeví jako kolmice, je ve skutečnosti šikmice. Bez zrcadla se tomu věří těžko. Proto sem se s pančelkou často dohadoval, že ty koňský žíně přece mám rovně. Až gdyš mě vyfotila, dal sem jí za pravdu.
Dobrou zprávou je, že houslovej eléf má sklon se smyčcem vybočovat dycky jen na jednu stranu. S tím se dá pracovat. Já třebas jeho špičku dycky dával víc k mýmu rypáku. Gdyš mě na to úča upozornila, chvilu sem si na to dával bacha, jenže jen co přišla ňáká těžší pasáž pro levačku, smyčec mi zase skoro začal vybírat holuby z nosu.
Naštěstí je pančelka hlava pomazaná a naordinovala mi meducínu, kerá zabrala. Nakázala mi, abych schválně hrál (klíďo jen na prázdnejch strunách) tak, že smyčec budu naklánět šikmo vod nosu – tedy do vopačnýho extrému. Jasněže sem chvilu brblal nad tím, že to je pěkná kosočtvercovina, ale dal sem tomu pár tejdnů a bylo po problému.
Můj přirozenej úchop se totiž ustálil přesně mezi voběma extrémama. No dobře, ouplně přesně asi ne, páč šuplerou sem to fakt neměřil, ale problém prostě zmizel a vod tý doby smyčcuju jagš-tagš rovně.
Působení vopačnejch sil při psaní
Léčba vopačnym extrémem funguje aji v jinejch voblastech lidskejch činností. Vosobně to mám vyzkoušený třebas při psaní. Pokavaď dobře znáte genezi tohodlens škandálního ňůsletru, další odstavce klidně přeskočte.
Před Milym zlatym sem tvořil blogový články v takovym dost metaforickym stylu. Bylo to nejdřív bavendo, ale čím známějším sem začínal bejt (jakože gdyš se počet lidí, keří vo mně vijou, přehoupl přes zásadní metu jednocifernýho čísla :)), tím svázanější sem se cejtil. Bál sem se udělat chybu. Děsil mě sebemenší překlep. Pozapomenutá čárka. Napsat novej článek mi proto trvalo neúměrně dlouho. Bralo mi to chuť tvořit. Blog začal stagnovat.
Zachránil mě vopačnej extrém. Prostě sem si řek, že budu psát něco ve stylu, kerej nemá žádný pravidla, v kerym neexistuje dichotomie dobře–špatně a v kerym se díky tomu nedá chybovat. Tak vznikl Milej zlatej. Ňůsletr, jehož první číslo sem poslal jen sám sobě.
První numera byla stylově krapet na sílu. Nespisovnost a nekorektnost sem šponoval až na hranicu zaumnýho jazyka. Časem si ale fšecko sedlo a podle vohlasů vznik styl, kerej je furt dost netuctovej, ale už to pro věčinu člobrdů není čtenářskej rébus. Síly dvou extrémů (bezchybnost a přepíčený kokot styl) se vyklidnily někde kolem středu.
Kde dál po-užít extrémní meducínu?
Přehánění do vopačnýho extrému vám helfne skoro s čímkoliv. Namátkou:
Mluvíte moc potichu? Zkuste cvičně řvát.
Píšete, jako byste měli pravítko v zádeli? Trénujte přehnaně kreativní nebo třeba neurvalý psaní.
Nejde vám skluz při běžkování? Zvedněte nezatíženou lyžu a jezděte fuckt jen po jedný.
Trpíte slovním průjmem? Zkuste mluvit v hyper krátkejch větách.
Kreslíte moc realisticky? Stvořte fantasmagorický kresby.
Vostatně podobnej princip přehánění se s ouspěchem praktikuje třebas v logopedii. Vověřeno gdysi dávno na synátorovi.
Bohy sem fuckt rozchechtal
Pamatujete, jak sem v minulym Milym zlatym bujaře plánoval dovolenkování v letošním járu? Nejspíš sem se krapet rouhal, gdyš sem to celý uvedl tak, že svejma plánama du rozchechtat bohy. Vono se mi to totiž povedlo.
Jak jináč si vysvětlit, že hnedka třetího ledence večír na mě seslali horečku? Tou dobou sem se s drahou polovičkou nacházel v hotelu Ski v NMNM. Naštěstí sme si teda stihli dvakrát zalyžovat, takže aspoň ňáký dovolenkování se povedlo.
Bral bych to jako náhodu. Jenže štyry dny před odletem do Barcelony mi nebesa seslala další horečkování. Tentokrát eště vobohacený vo hucání, chrchlání a frkání. Bojoval sem jako ďas, páč vejlet do Barcy byl dárek k patnáctinám mladší dcéry.
Nakonec sem to ňák dal. První dva dny sem sice chodil krapet jak mátoha, ale mořskej vzduch a jarní teploty (dcéra trajdala v tričku) mě postavily na haksny.
No, skoro se bojim pomyslet na to, že koncem ounora mám s besťákem letět na Sicílii.
Bohové musej bejt šílení
V Barce sem se neplánovaně vocitl taky na fotbalovym zápase. Dcéra je velká fanynka tamního FC. V pokojíku jí na zdi visí snad půltucet barcelonskej dresů. Gdyš sem jí prozradil termín našeho narozeninovýho vejletu, hlásila, že to zrovna Barca hraje venku.
Tož sme v nedělu dopo vyrazili aspoň do muzea FC Barcelona. Tam mi to nedalo a koukl sem na net, s kým že to dneska ta Barca hraje. S netopejrama z Valencie. Jenže! Nehraje venku, ale doma. TVL! Ale beztak už nebudou lístky nebo budou stát raketu. To první pravda nebyla. To druhý jo. Po rychlý konzultaci se ženušou poudám: „Véjo, co bys řekla na předčasnej vánoční dárek – lupen na dnešní mač?“
Chvilu přemejšlela, estli ju v prasinci nebude mrzet, že na Vánoce nic moc nedostane (přece jen je to puboška, kerá má ráda aji materiální píčovinky), ale pak rychle a nadšeně souhlasila.
Byl to můj první fotbalovej zápas, kerej sem neviděl v telce, ale přímo na staďáku. Čekal sem nudex při bezbrankový plichtě, ale byl sem připravenej to přetrpět kvůlivá dcérce.
Bohové ale fuckt musejí bejt šílení. Nejspíš mi chtěli trošku vykompenzovat ty lednový nemoce. Jak jinak si vysvětlit, že zatímco poslední 3 zápasy LaLigy doma Barca prohrála a dohromady v nich dala pouhopouhý dva góly, gdyš přijede Věžník s dcérou, nejenže vyhraje, ale navrch nasází Valencii sedm banánů (tolik jich netopejři dostali naposled před 70 letama!).
Postřehy z mýho první live fotbalu evr
Pískání při nástupu soupeřů? Jasný. Je to protivník. Možná to je součást psycho hry. Ale sportovní mi to nepřinde.
V telce vypadá fšecko daleko větší, než je. To hřiště na olympíjským staďáku vypadalo směšně male. Detailní záběry na hráče vytvářej v telce dojem, že maj za sebou kilometr fanoušků Jako jo, diváků tam bylo 45 ká, ale tak ňák se to na tý ploše rozprostřelo, že sem si připadal spíš jak v metru. Aji ty oslavný gesta po gólech působily spíš funny než velkolepě.
Divný ticho, gdyš se čutá kolem půlky. V telce furt někdo žvaní. Na staďáku ale vobčas zavládlo totální ticho. Gdyš se nic neslavilo, nestřídalo se, nefaulovalo se, zavládl naprostej klid. Až takovej mrazivej, gdyš čovek veme v ouvahu, kolik lidu tam je.
Naživo všecko rychlejc uteče. Ani sem se nestihl rozkoukat a už se šlo do poločasovejch kabin. Je fuckt, že na staďáku je furt na co čučet. Vobčas sem se přistih, že nesleduju merunu, ale třebas rozcvičující se špílmachry, televizní štáby, fanouška, co se snaží vběhnout na hřiště. V telce je fotbal daleko větší nuda.
Sem socka? Jeden lupen stál v přepočtu tři a půl litru. Na staďák sme dorazili skoro vo hodinu před výkopem, abychom si všecko prohlídli, koupili pitivo, našli svý fleky. To, že místňáci přindou kolikrát až po prvním výkopu bych ještě ňák pochopil – prostě to podcenili, zasekli se v koloně a tak. Jiný věci sem ale nepobral. Třeba to, že během hry si lidi choděj pro kolu nebo pro chálku. A už vůbec ne to, že vodejdou 10 minut před koncem, aby se vyhnuli davům. Jasně, není to pro ně takovej svátek. Jasně, nejsou na zápase Barcy poprvý a naposled v životě jako já. Ale furt za to přece dali zhruba pětinu minimální mzdy v ČR. V reálu násobně víc, páč na zápasy moc lidí nechodí samotnejch, no a pak to občerstvení není taky z levnýho kraje. To je to pro ně fšecko tak levný, že nechcou hltat každou minutu zápasu? Fuckt sem po tom fšem přemejšlel, estli su socka, gdyš sem zvažoval, jestli za to love lupeny vůbec pořizovat.
Mexická vlna je vopravdickej zážitek. Hlavně gdyš už je diváctvo rozehřátý a před samotnou vlnou vyšle eště zemětřesení nohou. Ten synchronizovanej dupot rozvibroval aji sedačky.
Konečně sem pochopil, kde se berou slogany Víc než… Četík vod ej-áj mi k tomu napsal: Heslo "Més que un club" („Víc než klub“) je mottem fotbalového klubu FC Barcelona. Poprvé ho oficiálně použil tehdejší prezident klubu Narcís de Carreras v roce 1968.
Hřbitovní paneláky. Vo dva dny pozdějác sme se na místo činu vrátili. Průvodce totiž sliboval, že gdyš na olympijským staďáku néní zápas, může tam čovek nakouknout. No, nám se to nepodařilo. Možná to platilo jen v době, kdy tam neměl přechodnej domov FC. Každopádně na horu Montjuïc sme vyrazili aji z jinejch důvodů. Třebas kvůlivá návštěvě hřbitova. Fascinující. Hlavní část vypadá tak trochu jako panelákový sídliště akorátže z kamene. Prostě vás šoupnou do penálu a putujete do pěti- nebo šestipatrový bytovky. Gdyš se rozkládáte vejš, pozůstalej si k vám přitáhne žebřík na kolečkách, aby dal váš náhrobek do pucu. Jak to dělaj třebas v devadesáti, to fuckt netuším. Na starce ale přece jen myslijou. Vo dušičkovým tejdnu po hřbitově jezdí busy. Není se co divit – je fuckt rozlehlej a umístěnej ve svahu.
Suma sumárum: Ale jo, nakonec se mi ten božskej čutací revanš líbil. Ale myslim, že jednou stačilo.
Přežvejkáno šmakovalo
Rudej kříž
Zkraje novýho járu sem se zasejc stavil do levnoknih a našel tam nový tituly vod Pistória. Vybíral sem podle jednoduchýho kritéria: koupil sem si jen knížky, jejichž komínek byl už fuckt kurevsky nízkej. Filipenkova novelka tam měla enem dva výtisky. Ale v onlajn šopě je furt k mání. Stojí za to. Slupl sem ju za dva dny.
Víc jak devadesátiletá ruská babča s panem Alzhajmrem vzpomíná hlavně na události druhý světový vojny, kerou strávila ve službách tajnejch cajtů. Zjednodušeně řečeno de tak trochu vo Sofijinu volbu na pětině stránek. Jen teda po válce neskončí hlavní postava v Émerice, ale v sovětskym lágru. Do toho se prolíná eště druhej silnej příběh ze současnosti.
Dvě dvojky na volný haksně
Vlašáčkův anti-TikTok válí, a tak se v jeho mnohahodinovejch rozhovorech u dvou člobrdů dostalo už na druhý kolo.
Dost sem si užil 4 hodiny spekulací vo budoucnosti s Milošem Čermákem. To nebyl rozhovor, ale symfonie.
Ještě vo dvě hoďky delší je druhý povídání s Honzou Romportlem. Zatímco u Miloše sem se bavil, u Honzy sem cákal blahem nad jeho intelektuální břitkostí, přehledem a vizema. Tenhle rozhovor není pro každýho. Pokavaď vo ej-áj nevíte ani zbla, nebo jen vobčas něco naťukáte do četu GPT, tak hodně věcem nejspíš nebudete rozumět. Ale lehce zasvěcenej čovek, kerýmu není volný, co se děje na pozadí AI, bude žasnout a možná se aji trochu bát.
EdTech newsletter
Čtrnáctideník, kerej vodchází na víc než 5 tisíc adres a kerej řeší věci jako learning dyzajn nebo technologie ve vzdělávání.
Vo těhle tématech aji vo autorce ňůsletru vode mě uslyšíte častějác, páč… no, nechme to na ounor.
Brikety poznání: Po vyslechnutí spalte!
Ledencový premiéry Fosilního paliva:
#8 Složený úročení – každej den vo 1 % lepší
Malej krok každej den má větší sílu než pokus vo kompletní proměnu přes vejkend. Jako fosilové si navrch užíváme kouzlo složenýho úročení – a hele, nejde jen vo prachy! Funguje ouplně ve všem, co děláme.
#9 Perfekcionismus – jak a proč se ho zbavit
V týhle audiobriketě lisujeme perfekcionismus a řešíme, co s ním. Pomáhá třeba pravidlo 85 % – víc času dycky sebere těch posledních 15 %. Fosilní moudro praví: Dokonalost ještě nigdá nigdo nepoznal. K tomuhlenc dílu si můžete pročíst aji písemný shrnutí hlavních myš-Lenek.
⏸️ Fčil bude mít fosilnění krapet pauzu, páč kvůlivá mýmu ledencovýmu stonání sem musel vodpískat dva termity nový těžby.
K vodběru Fosilního paliva tudy.
Líbí se vám tohlencto čtivo a máte nutkání se revanšovat?
Přepošlete Milýho aji zlatýho kamarádům. Písněte mi, co se vám líbilo nejvíc. Nebo mi uvařte virtuální konvici tvůrčího čaje.
Malá domů
Takhle pomáhám (nejen) kolegáčkům copywriterům
💡AHAbook: Cenotvorba (nejen) pro copywritery – Čtení, který vás vobohatí. Nově aji v tištěný verzi!
📶 Konzultace a mentoring – Konstruktivní dialog, kterej vás posune na vyšší level.
🔎 Rozbor textů – Nechejte své copy zrentgenovat ostřížím zrakem. Zjistíme, kde je zakopaný pes. Ukážeme si zlepšováky. A třebas i něco společně přepíšeme.
🤝 Mastermind – Malá skupinka, velká důvěra, a hafo AHA momentů.
🪂 Tandovej mentoring – Když jeden mentor nestačí, vrhnou se na vás dva.
💰 Kurz cenotvorby – Wifikundace, který vám pomůžou makat míň za víc.
A pro firmičky by něco nebylo? Jasan že jo!
🎥 Základy copywritingu – online kurz pro člobrdy, co si chtěj psát texty sami. Jen za 555 KaČek!
🎓 Copyosvětovna = 2v1: školení copywritingu + textařskej workshop.
👫 Týmovej mentoring – hodíme vaše copýtkový nebo textařský voddělení do profesního gala.
A zadarmíčko bys neporadil? Klíďo. Nate!
🥢 Copyhubky – snadná kouzla pro lepší texty.
✍️ Přepišme.to – vysoká škola copywritingu.
🎩 Kouzla pro copywritery – telka pro kolegáčky.
🎧 Kouzlení se slovy 1 – profi natočenej audioblogísek
🎧 Kouzlení se slovy 2 – pro velký úspěch pokračování ;-)